ORATORIO: POHLED DO ZÁKULISÍ

text by Tomáš Ric, founder of Pigmentarium

Za necelý týden budu na řečnickém pódiu jednoho z nejprestižnějších parfumerských veletrhů – Pitti Fragranze ve Florencii, mluvit k odborníkům a novinářům z celého světa. Stage si vystřídám s globálně respektovanými jmény v niche parfumerii. Mám z toho příjemnou, ale také nezanedbatelnou nervozitu. Řeknu vše, co jsem chtěl říct? Dorazí někdo? A co je vlastně esence Pigmentaria, o které mám mluvit? Proč ta značka existuje? Zatímco připravuji osnovu a slidy do PowerPointu, vracím se v duchu na samý začátek. Jsem nostalgický (ale to já jsem často) a pyšný na to, co celý tým i lidé, kteří se v různých fázích značky na jejím rozvoji podíleli, dokázali. Příprava na Pitti mě přiměla k zamyšlení nad tím, kdo jsme, kdo jsem já, čím je vlastně parfumérský dům Pigmentarium.

Sdílené hodnoty, radost i porozumění. To je to, co spojuje každý umělecký počin, každou spolupráci, každou přípravu nové vůně. Ty nejlepší projekty se ale vlastně nikdy neprojektovaly. Prostě se staly. Deset minut u kávy, společná večeře nebo procházka – to byl základ většiny úspěšných realizací, které jsme představili. Protože kdyby nebyla radost, nebyla by ani volná mysl, nebyla by kreativita, nebylo by možná nic, za čím se stojí ohlédnout ještě za rok nebo za deset let.

Oratorio, náš v mnoha ohledech přelomový parfém, byl představen na podzim roku 2023. A spolu s ním i jeho autor, nový parfumér pracující pro Pigmentarium – Théo Belmas. Tvůrce, který není z Prahy, ba dokonce ani z Čech, ale Francouz tvořící v Paříži. Vzpomněl jsem si, jak mi rok předtím v hlavě neodbytně svítila otázka: Bude to ještě pořád Pigmentarium?

Když jsem v roce 2022 stál před výzvou vybrat pro značku Pigmentarium nového tvůrce vůní, pátral jsem po někom, kdo má pražský genius loci v krvi. Čím intenzivněji jsem s jasnou představou hledal, tím méně jsem nacházel. Úspěch přišel až o pár měsíců později, když jsem hledat přestal.

Stačilo si totiž uvědomit vlastní pohled na svět a odložit hranice v hlavě. Svoji generaci považuji za globální. Hranice států vnímám jako přežitek. Ne, není to ztráta spojení s domovem a rodnou zemí, ba naopak. Je to jejich pochopení a ocenění v kontextu celého světa.

Po dvou velmi úspěšných premiérách vůní Pigmentarium v Paříži jsme si zde kolem sebe vytvořili skvělou a kreativní komunitu. Byli jsme v blízkém, ale mnohem častěji vzdáleném kontaktu s řadou talentovaných lidí, kteří se – stejně jako my – snažili vydat na pomyslný vrchol tvůrčího světa. Otevřel jsem Instagram a rozhodl se oslovit jednoho, který mi uvízl v paměti. Parfumér. Prostě mu napíšu a uvidíme. Théo mi odepsal snad do minuty. Domluvili jsme si call o pár dnů později. V té době jsme právě Pigmentarium stěhovali do nového studia na Janáčkovo nábřeží. Moje první schůzka v novém místě – a možná s budoucím novým parfumérem.

O Theovi jsem do té doby nevěděl nic. Byla tu jen intuice a ty dvě zprávy na Instagramu. Nakonec jsme spolu na schůzce strávili 2,5 hodiny. Sdíleli jsme osobní příběhy a to, kam jako dva lidé a vrstevníci, žijící v jiných částech světa, směřujeme. Théo je právě tím typem člověka, díky kterému máte pocit, že na vás záleží. Dává vám tolik potřebný pocit pochopení, hřejivosti, naslouchání a sdílí s vámi jako s blízkým přítelem. Za další dva dny přiletěla zásilka s Théovými vzorky dosavadní práce. O týden později jsme si potvrdili spolupráci a měsíc na to byl Théo v Praze a společně jsme se vydali do zimních ulic.

„Praha očima cizince,“ tak zněl jeden z oficiálních claimů, které jsme při uvedení Oratoria používali. Představte si, že chodíte po svém vlastním městě a každou chvíli vám váš host nadšeně říká: „Koukej támhle, to je hezký, jak jsou ty budovy barevný.“ Během těch pár dnů jsme si hodně povídali a prošli místa, která Prahu charakterizují a odlišují. Sice jsme věděli, že výstupem této návštěvy by měl být parfém, ale ani jeden z nás na to netlačil. 

Jedna z našich zastávek nevyhnutelně musela patřit baroknímu kostelu. Z Karlova mostu jsme tak vešli do kostela U Nejsvětějšího Salvátora. Přesně tam jsem během studií pravidelně hltal bohoslužby Tomáše Halíka. Z ruchu ulice nás obklopilo ticho, všeobjímající vůně kadidla, prastarého dřeva i chlad budovy. Vysokými okny dovnitř proudilo jasné zimní slunce a měnilo vnímání prostoru. Paprsky, které hřály na kůži. Nádech. Výdech. To je ono. A ani jsme to nemuseli říkat moc nahlas.

Chlad a teplo. Temnota a světlo. Mystično a naděje. Spojení protipólů do jedné symbiózy. Teď už jen najít nástroje, ingredience, které naši myšlenku zhmotní. Obdivuji parfuméry za to, jak se dokáží pohybovat mezi naprosto přesnou chemií a polohou umělce, který se nenechá svazovat pravidly.

Tři druhy kadidla, pryskyřice opoponax, cedrové dřevo a listy patchouli. To je ten mystický chlad i zemitost. Jako podzimní ráno. Ručně lisovaný olej z mandarinkové kůry, květy egyptského jasmínu a neroli. Optimistická hřejivost slunečních paprsků dopadajících na kůži. Babí léto.

Oratorio jsme uváděli krátce po sobě ve dvou městech. V Paříži, na dohled od zářící Eiffelovy věže, a následně v Praze, v kdysi soukromých pokojích starého paláce. Za kulisou těch lesklých večírků, koktejlů a tiskových konferencí se ovšem stalo něco mnohem důležitějšího. Vzniklo veliké přátelství, postavené na respektu, tvorbě a inspiraci. Já se od Théa učím pokaždé, když se po pár měsících vidíme. Myslím, že si to ani neuvědomuje.

Pigmentarium samo je příběhem o přátelství, o respektu a radosti ze společně tvořeného. O radosti ze sdílení. Občas na to zapomínám. Dny jsou rychlé. A tak jsem vděčný za možnost podívat se zpátky. Ať už je to kvůli přípravám konference ve Florencii, nebo i kvůli sobě samému.

Jdu se navonět Oratoriem, abych nezapomínal. Abych byl vědomě přítomný. Abych si uvědomoval spojení minulosti s přítomností..