LAURA LIMBOURG

LAURA LIMBOURG IN CURATOR INTERVIEW 
by TOMÁŠ RIC 

Je 21. dubna a já poprvé vstupuji do světa Laury Limbourg. Jsem nadšený z jejího vyprávění, díla, ale především z její osobnosti. Přišlo by nám škoda si tento zážitek nechat jen pro sebe.

Laura Limbourg je svým přístupem k umění nezaměnitelnou osobností současné umělecké scény. Absolvovala Akademii výtvarných umění v roce 2022 a již během svých studií se zapojila do mezinárodních uměleckých stáží na prestižních institucích jako jsou Middlesex University ve Spojeném království a Taipei National University of the Arts na Tchaj-wanu. Laura se zaměřuje na malířství, a to především s použitím akrylu na bavlněném plátně, často kombinovaném s betonem, což odráží její inovativní přístup k materiálu a formě.

Její díla jsou zastoupena v renomovaných galeriích po celém světě, včetně Yiri Arts na Tchaj-wanu, Suppan v Rakousku, DSC Gallery v České republice a Shin Gallery v New Yorku. Limbourg má také na svém kontě účast na mnoha skupinových i samostatných výstavách a její práce jsou součástí významných sbírek jako jsou Collett a Runtákova kolekce. Jedno z jejích veřejně přístupných děl je mural na zdi Shin Gallery v New Yorku, což je důkazem jejího širokého uměleckého dosahu. Laura se identifikuje primárně jako malířka, ale její práce a techniky ukazují, že jde o mnohem komplexnější umělecký projev.


Lauro, v posledních 14-ti dnech jsme se viděli 2x a pokaždé jsem ze setkání odcházel s pocitem, že je toho tolik víc, co bych o tobě jako o umělkyni mohl a měl vědět. Tvé obrazy, sochy, vázy na mě působí jako jakýsi deník tvých životních období. Které série považuješ za ty, které tě charakterizují nejvíce jako osobnost?
Pokaždé si myslím, že nejlépe mou tvorbu vystihuje nejnovější cyklus, na kterém zrovna pracuji. V tuto chvíli je to série autoportrétů a portrétů lidí z mého blízkého okolí, kde jsou vyjádřeny pocity beznaděje, úzkostí a figury jsou malované tak nějak bez určitého filtru nebo fasády, kterou se na okolí prezentujeme. Figury mají vyjádřit, jak se cítíme, když nám je nejhůř a nechceme, aby nás nikdo viděl.


Mohla bys popsat svůj tvůrčí proces? Jak se stane, že nějaké téma je v tvém životě natolik silné, že ho zhmotníš?
Inspiruje mě úplně cokoliv. Třeba procházka na kafe a krásná barva fasády domu, kterou bych pak chtěla namalovat v obrazech, nebo výloha antiku, kde jsou porcelánové sošky. Ovlivňují mě i dennodenní interakce s lidmi. To vše pak vytváří množství podnětů, které chci malovat.


Do mého povědomí a troufám si tvrdit, nejen mého, jsi se zapsala svou závěrečnou prací na Akademii výtvarných umění v Praze. Více než třímetrové vázy doslova pumpovaly své sdělení a díky své velikosti tak přehlušily vše ostatní. Proč zrovna takový rozměr a proč zrovna vázy?
:D děkuji… <3 Svou diplomovou práci jsem chtěla udělat monumentální, jelikož si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších prací v životě umělce. Prostory na akademii k tomu vyloženě lákají. Malá socha nebo obraz v prostoru, kde je 8 m vysoký strop, moc dobře nevyzní. Rok před diplomkou jsem byla na stáži na Taiwanu, kde mě tamní porcelán a keramika ovlivnily natolik, že jsem po návratu chtěla začít dělat i věci do prostoru. Ihned po návratu jsem se pustila do práce na velkoformátových obrazech a několika betonových váz třímetrové výšky.


V současné době se věnuješ především malbě, ale nebylo tomu vždy tak, že? Proč ses nakonec rozhodla studovat umění?
Malbu jsem studovala od 15ti let na střední umělecké škole v Praze. Po maturitě jsem se dostala na Akademii, ale původně jsem si pohrávala s myšlenkou létání jako s možností povolání. To ale nakonec zůstalo u víkendového koníčku v podobě sportovního létání na Cessnách.


Z pozice diváka téměř vždy často vidíme až finální krásné dílo ve white-boxu nebo u sběratele doma. Dosazujeme si do něj vlastní příběhy, souvislosti. Na jedné straně to miluji, ale na té druhé mi až úzkostlivě chybí lidské příběhy. Kdo zpracovával plátno? Kdo pomáhal modelovat vázu? Kdo byl inspirací a kdo naopak pomáhal jen s instalací?... Jak moc jsou pro tebe důležité lidské vztahy v kontextu tvorby? A do jaké míry se propisují do finálního vnímání díla nezávislým divákem?
U malování mi vždy přišlo vše velice individualistické. Malíř si vesměs dokáže všechno udělat sám. Napnout, našepsovat, namalovat, odvézt atd, ale u sochařství teprve člověk zjistí, kolik lidí je potřeba, aby daná socha nebo objekt vznikl a následně se odstěhoval. U těch tří metrových váz z diplomky jsem pracovala se 4 lidmi, a stěhovat ty vázy byl další oříšek. Bylo potřeba 7 lidí :D To, že se navzájem s dalšími lidmi inspirujeme a konzultujeme spolu svá díla, je samozřejmost :)

Jedna z tvých sérií je inspirovaná životem sexuálních pracovnic v Kambodži. Jak jsi se ke zpracování tohoto tématu vůbec dostala? A proč jsi ho opustila?
Tohle téma v mé práci rezonovalo po cestách v jihovýchodní Asii, kdy jsem se po návratu chtěla nějakým způsobem „vymalovat“ z toho, co se tam těm dívkám děje. Zároveň jsem hledala i různé možnosti, jak může jednotlivec pomoci. Našla jsem centrum AFESIP, které pomáhá zneužívaným dívkám i těm, které byly prodané do nevěstinců, a dává jim možnost nového života. V centru jim vytvoří nový domov. Já se rozhodla pomoci formou art therapy a do centra jsem již několikrát odcestovala, abych učila dívky malovat. Při této příležitosti vznikly i společné obrazy, které jsem přivezla zpět do Evropy. Veškeré finance z jejich prodeje jdou do Afesipu. S Art therapy v tomto centru mám další plány a doufám, že to bude projekt na celý život. Nicméně ve chvíli, kdy jsem začala dělat terapeutický projekt, tak mi již nedávalo smysl dále o dívkách “vyprávět” jejich příběhy ve svých obrazech, proto se i ta tématika úplně změnila.


Do Kambodže se několikrát do roka vracíš, abys dětmi, které dříve byly v otroctví, strávila kreativní čas. Jak sama říkáš, děti tak mohou zůstat dětmi. Co ti to dává? A na druhé straně, co ti to bere?
Je to něco, co mě neuvěřitelně naplňuje. Pokaždé si říkám, že bych se tam nejraději odstěhovala na delší čas, ale ve chvíli, kdy v tom centru jsem, je to emočně neuvěřitelně vyčerpávající. Není lehké poslouchat příběhy těch dívek, často ani ne pětiletých, a slyšet, co za hrůzy se jim stalo. Do budoucna bych ráda zajistila učitele, co by do centra docházeli pravidelně, aby art therapy fungovalo bez mé přítomnosti a kurzy se tam mohly dít každý týden. Já bych zajišťovala vše potřebné, pro kurz. Myslím si, že je to něco, co by mohlo dělat velký posun, ale s mými nárazovými návštěvami centra to bohužel není možné.


Co pro tebe znamená být ambiciózní? A proč, myslíš, má to slovo v českém kontextu negativní konotaci?
Ambiciózní je pro mě někdo, kdo je velice pracovitý, neumí zastavit a chce, aby byla jeho práce v jakémkoliv oboru vidět, nebo aby měla nějaký vliv či možnost něco změnit. Myslím si, že v Česku si většina pod ambiciózním člověkem představí někoho, kdo si za úspěchem jde nehledě na to, komu může ublížit, ale opravdu ne každý je takový.


Co považuješ za svůj největší úspěch v umělecké rovině?
Asi to, že mě umění dovedlo k projektu v Kambodže. A pak je to sólová výstava v mé rodné Belgii s galerií Ballon Rouge.


A co považuješ za svůj největší osobní úspěch?
Tento rok jsem se dostala na svou vysněnou školu The Ruskin School of Art v Oxfordu. To byl můj největší životní sen.


Je začátek května 2024, kde mohou zájemci vidět tvá díla?
Aktuálně probíhá výstava v Národní galerii v Paláci Kinských, která je celá o hokeji. Dále pak nedaleko v depozitáři DSC gallery.


Děkuju! Za rozhovor a za čas, který jsi se mnou v posledních dnech strávila.
Já děkuji <3